22. dubna 2008

Strašák a hitlerovo levé varle

Na začátek trochu teorie. Je-li v golfu zahrána jamka na jí předepsaný počet ran, znamená to, že byla zahrána na/za par. Tohle slovo není nic složitějšího, než akronym z anglického professional average result. Pokud se hráči "podaří" zahrát na jamce o jeden úder navíc, dosáhne skóre (poněkud obskurně) pojmenovaného jako bogey. Dlužno podotknout, že ostatní termíny pro počet dosažených ran na jamce také nemají nějak extrémně selsky racionální názvy (birdie, eagle... albatros?!) ale bogey a jeho double a tripple varianta vybočují i z téhle ornitologické úchylky.

Když jsem zjistil, že knihu The Greatest Game Ever Played (česky Golfový sen, nevalně přeloženo Květou Palowskou) vážně napsal ten Mark Frost, na jehož třetí díl sedmičkové trilogie jsem před víc než deseti lety marně čekal, neváhal jsem a knihu zakoupil. Zahlédnul jsem totiž před časem na HBO filmovou verzi téhož a nebylo to vůbec špatný. Mark Frost napsal i scénář a zrežíroval to celé Bill Paxton, pro kterého mám prozměnu slabost od scény "- Hey Vasquez, have you ever been mistaken for a man? - No. Have you?" z Aliens. Kniha sama je pořádný tlustospis a říkal jsem si, že to bude vyfabulované až do pohádky, ovšem jak jsem se hned zkraje dočetl ze závěrečného Poděkování, pravý opak je pravdou. Frost se dokonce omlouvá, že si vlastní fantazií pomáhá jen vyloženě občas a doufá, že to není na úkor autentičnosti. Tak proto se o tom píše jako o jeho první non-fictional knize.
Z tohohle úhlu pohledu se četba čtyřistastránkové knihy, zabývající se popisem golfového turnaje US Open 1913, jeví býti jako poněkud masochistický způsob, jak trávit volný čas. A stejně jako ten minulý, i tento předpoklad je mylný. Jediné, co je na sledování osudů Harryho Vardona a Francise Ouimeta masochismus, je už zmiňovaný překlad. Alespoň pro mě.

Celá kniha je prošpikována spoustou odboček a vlastně skoro celá její první půlka se věnuje událostem před US Open 1913. V jednu chvíli se Frost (sám zapálený golfista) věnuje popisu událostí, které těsně předcházejí samotnému Open a narazí na tehdejší handicapový systém. Tak jako na všech ostatních křižovatkách tohoto typu neváhá a strhne volant vyprávění do odbočky a rozpovídá se o termínu bogey a o jeho historii - která je poměrně známá (ostatně na Wikipedii je také zmíněna), ale Frost to vezme trochu víc od podlahy:

V roce 1890 se v Coventry hrál turnaj, ve kterém každý hráč hrál zápas za přispění handicapu hráčů své skupiny, proti pomyslnému soupeři, kterému bylo automaticky přiřknuto tzv. bezchybné kolo, skóre, které nazývali "scratch", neboli nulové vyrovnání. Tento systém záhy pronikl do dalších do dalších anglických klubů. Toho roku se těšila neobyčejné popularitě kabaretní píseňv jejímž refrénu se zpívalo "Pšš, pšš, pšš! / Přichází bogey man!". Tajemník klubu v Yarmouthu, v jednom z klubů, kde se používal nový scratch systém, žertem začal přezdívat pomyslnému turnajovému soupeři "bogey man" (Strašák, pozn. překl.). Nápad se stal v Yarmouthu velkým hitem a zanedlouho se hráči po celé zemi vyjadřovali o klubových scratch systémech jako o "bogey" skóre. V klubu v Gosportu poté rozvedli vtip do podrobností a dosadili hypotetického "Mr. Bogeye" do seznamu členů klubu jako čestného člena. Vzhledem k tomu, že v Gosportu tvořili členskou základnu četní vojenští důstojníci, bývalo místním zvykem, že každému nově příchozímu byla udělena čestná služební hodnost. Sekretář rozhodl, že tak kvalifikovaný a houževnatý hráč, jakým je Mr. Bogey (jak Frost vysvětluje v nějaké jiné vsuvce, "Mr." před jménem značí, že se jedná o amatérského hráče), nezaslouží nic menšího, než hodnost plukovníka. Tento nevinný vrtoch vyvolal v anglických klubech bouři a imaginární postava plukovníka Bogeye během několika let vstoupila do britské kulturní mytologie jako přísná ikona kázně a odvahy anglických armádních sil a tuto úlohu si zachovala celé následující století. Možná si vybavujete chytlavou melodii, kterou si pískali britští váleční zajatci ve filmu The Bridge on the River Kwai. To není téma psané pro film; jde o dávno zavedený vojenský šlágr zvaný "Pochod plukovníka Bogeye". Konec citace.

Musím říct, že mě to překvapilo, přece jen nemám s "britskou kulturní mytologií" (whateverthatis) až tak bohaté zkušenosti. Pln nadšení jal jsem se nově nabytou vědomost šířit internetem, ale narazil jsem hned zkraje a pěkně tvrdě. Že se na melodii tohohle opravdu známého pochodu za druhé světové války zpívalo o varlatech celého německého generálního štábu mě opravdu, ale opravdu překvapilo!

Hitler has only got one ball,
Göring has two but very small,
Himmler is somewhat sim'lar,
But poor old Goebbels has no balls at all.


Uf. A přilehlá informace o tom, že Thomas Pynchon ve svém debutu "V." používá variantu s hitlerovým levým varletem ve mě vyvolala touhu zjistit, jestli se k hypotetické ztrátě toho pravého váže nějaká bezvadná finská legenda. Pokud se mi podařilo zjistit, tak neexistuje...

Update: Colonel Bogey :)

1 komentář(e/ů):

Lukáš Novosad řekl(a)...

Neznalost tohoto popěvku mě zrovna u tebe jako filmového fandy dost překvpauje. Svěrák ml. toto nechává českým pilotům zpívat jednoho z anglických borců v Tmavomodrém světě :-)